Stěžovatel, společnost, která pronajímá závodní auta, v rámci nájemní smlouvy účtoval klientům poměrnou část nákladů spojenou s havarijním pojištěním a v souladu s § 36 odst. 11 zákona o DPH a metodickým pokynem vydaným Finanční správou č. j. 18/86 193/2008 tuto částku nezahrnoval do základu daně pro DPH, jelikož považoval pojištění za pouhou přefakturaci nákladů nájemníkovi. Finanční úřad dospěl k závěru, že postup dle §36 odst. 11 není v daném případě správný a příslušnou výši DPH doměřil.
Krajský soud a následně Nejvyšší správní soud potvrdily závěry správce daně, že havarijní pojištění je tak v tomto případě tak těsně spjato s hlavním plněním (pronájmem vozidla) a tvoří jediné nerozdělitelné hospodářské plnění, že jej není možné oddělit. Přefakturace proto musí být, v tomto konkrétním případě považována za plnění vedlejší ve vztahu k plnění hlavnímu. Hlavním argumentem NSS bylo, že sjednání havarijního pojištění je nedílnou součástí smlouvy o nájmu a bez jejího naplnění by smlouva pozbyla platnost, což potvrdil i samotný stěžovatel. NSS zopakoval, že služba je považována za vedlejší ke službě hlavní, jestliže pro zákazníka neznamená cíl sama o sobě, ale slouží k lepšímu využití služby hlavní.
10 Afs 329/2016-55 Pravomoc správce daně registrovat daňový subjekt k DPH není časově neomezená
NSS ve svém rozhodnutí 10 Afs 329/2016-55 potvrdil, že pravomoc správce daně registrovat z moci úřední osoby povinné k dani jako plátce DPH není časově neomezená. Obdobně jako jakékoliv jiné zásahy státu do soukromé sféry podléhá časovému omezení.
Daňový subjekt v prosinci roku 2009 jednorázově překročil obrat rozhodný pro povinnou registraci k DPH a v souladu s tehdejšími předpisy byl do 15. ledna povinen podat přihlášku k registraci plátce DPH. Obrat rozhodující pro povinnou registraci k DPH již v dalších letech nepřekročil. Jelikož se daňový subjekt k DPH sám nezaregistroval, provedl to správce daně z moci úřední 18. prosince 2013 a zaregistroval jej jako plátce DPH zpětně k 1. lednu 2013.
S tímto postupem daňový subjekt nesouhlasil a namítal, že správce daně o registraci z moci úřední rozhodl více než tři roky po uplynutí zákonné lhůty k podání přihlášky pro registraci k DPH. Správce daně oproti tomu zastával názor, že právo registrovat daňový subjekt z moci úřední v zásadě žádné lhůtě nepodléhá.
Takový názor správce daně považoval NSS za nepřijatelný, protiústavní a vedoucí k absurdním důsledkům. Přestože se daňový subjekt nepochybně stal plátcem daně ze zákona, musí být i zásahy do daňových práv a povinností daňových subjektů ze strany správce daně časově omezeny. NSS konstatoval, že pokud se správci daně nepodaří protiprávní situaci napravit včas a v zákonné lhůtě, nelze vůči daňovému subjektu vyvozovat žádné negativní důsledky vyplývající z porušení jeho povinnosti registrovat se k DPH.
Právo správce daně registrovat podnikatele jako plátce DPH je dle NSS omezeno lhůtou podle § 20 odst. 2 daňového řádu, která velmi úzce souvisí se lhůtou pro stanovení daně. Pouze v této lhůtě musí daňový subjekt strpět postupy a jiné úkony správce daně, a proto je počátek běhu této lhůty rozhodující.
Závěrem NSS uvedl, že pokud lhůta pro registraci daňového subjektu marně uplynula, je na něj třeba nahlížet, jako by nikdy plátcem DPH nebyl.
4 Afs 68/2015 – 35 „Uplatněná“ plná moc
GFŘ a s ním i podřízené úřady dosud zastávaly názor, že plná moc je uplatněna až v tom okamžiku, kdy má správce daně možnost se s ní seznámit. Plnou moc, dle jejich názoru, tedy nestačí odeslat v poslední den lhůty, nýbrž je třeba zajistit, aby byla v tento ten správci daně doručena. Tento výklad daňového řádu nyní vyvrací rozsudek NSS ze dne 15.05.2015 s číslem jednacím 4 Afs 68/2015 – 35. V něm soud rozhodl, že pro uplatnění plné moci platí stejné pravidlo, jako pro plnění a počítání lhůt pro jiné úkony podle daňového řádu, tj. ustanovení § 35 dř., které stanoví, že „lhůta je zachována, je-li nejpozději v poslední den lhůty podána u provozovatele poštovních služeb poštovní zásilka obsahující podání adresovaná věcně a místně příslušnému správci daně“.
Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 15. 5. 2015, čj. 4 Afs 68/2015–35 uvedl, že plnou moc pro odklad daňového přiznání je možné poslat na finanční úřad rovněž poslední den lhůty poštou, aby tak bylo možné podat přiznání k dani z příjmů v prodlouženém termínu do 1. července. Nejvyšší správní soud tak vyřešil dlouhodobé spory mezi daňovými poradci a finanční správou, kdy dal za pravdu daňovým poradcům.
Nicméně orgány finanční správy se rozhodly uvedený rozsudek nerespektovat a i nadále považovaly takto podanou plnou moc za podanou opožděně. Tvrdily, že nestačí plnou moc podat na poště 1. dubna, nýbrž že musí být 1. dubna rovněž na finanční úřad doručená. Uvedený rozsudek byl sice orgánům finanční správy znám, ale označovaly jej za „ojedinělé soudní rozhodnutí, v důsledku čehož odvolací orgán setrvává při posuzování předmětné plné moci na dosavadní správní praxi, tj. že plná moc musí být ve lhůtě pro podání daňového přiznání uplatněna u místně příslušného správce daně.“
A tak musely přijít další soudní spory a rozsudky Nejvyššího správního soudu (např. ze dne 10. listopadu 2016, čj. 2 Afs 165/2016–26 a ze dne 22. prosince 2016, čj. 6 Afs 243/2016–25), než finanční správa kapitulovala a vydala v březnu 2017 metodiku, ve které rozsudky Nejvyššího správního soudu akceptovala.
